Dicentra spectabilis - srdcovka nádherná
Trvalky se stále více udomácňují v nejrůznějších zahradách. Nenápadní průkopníci, rostliny pro exponovaná stanoviště do stínu a na slunečný úpal, otevřeli posléze cestu pro širokou škálu druhů. Naštěstí postupně ubývají strohé zahrady s jednolitým trávníkem a malou skupinkou jehličnanů doplněnou půdopokryvnými skalníky.
Do zahrad výrazně pronikají nejrůznější styly a pestré i pastelové barvy, které si bez trvalek opravdu nedovedeme představit. Zvláštní místo odedávna patří rostlinám, které navozují romantické nálady. Pohlédneme- li na srdcovku s ozdobnými listy a filigránským květem zavěšeným v ladném oblouku, doslova se nám otevírá pohádka. Srdcovka se zjevuje v době, kdy již většina jarních trvalek odkvetla nebo pomalu dokvétá a na záhonech ubývá barev. Rozevírá nevšední, něžné, zpravidla růžovobíle květy. Nebude nadsázkou, když řekneme, že jsou v rostlinné říši jedinečné. Vryjí se do paměti i naprostému laikovi. Jsou dvoustranně symetrické, zploštělé. Vnitřní bílé korunní lístky, které vyčnívají z květu jako srdce zvonů, jsou žlábkovitého tvaru. Vnější růžové korunní lístky, dlouhé až 25 mm, jsou polosrdčitého tvaru, s nazpět ohnutou ostruhou a určují nápadný tvar celých květů, který dal rostlině české jméno. Autorovi vědeckého jména připomínaly květy srdcovek ostruhy, proto ji nazval Dicentra podle řeckých slov dis kentron, čili dvouostruhý. Obyčejní lidé však v květech spatřovali srdce. Odtud český název srdcovka, nebo také zahradní "srdéčko", poetické francouzské coeur de Marie - Mariino srdce či anglické bleeding heart "krvácející srdce" nebo realisticky německé Zweifarbige Herzblume - dvoubarevný srdcový květ. Květy jsou uspořádány v řídkých hroznech na obloukovitě ohnutých křehkých lodyhách. Plodem srdcovky je tobolka. Dužnaté, křehké lodyhy jsou střídavě olistěné velkými, dvakrát až třikrát dělenými, sivě zelenými listy. Jemné a vzdušné keříky bývají 50 až 90 cm vysoké.
Ideálním stanovištěm pro srdcovku je polostínu. Na slunci ji chráníme před poledním úpalem a více zaléváme. Půda potřebuje propustnou a výživnou, s dostatkem humusu a vláhy. Nadměrná vlhkost stejně jako přílišné sucho ji škodí. Mladé rostliny vysazujeme na chráněné místo, neboť je mohou poškodit jarní studené větry. Vzrostlé rostliny dobře odolávají chladu. Srdcovka patří mezi efemerní druhy, které krátce po odkvětu zcela zatahují. Začátkem léta mizí veškerá nadzemní část, proto je nutno na tuto vlastnost pamatovat a vysazovat ji v blízkosti nízkých kobercovitě se rozrůstajících trvalek, které zakryjí prázdné místo. Srdcovkám neprospívá okopávání, křehké kořeny rostou mělce pod povrchem půdy. Množit je můžeme řízky, dělením a semeny. Pokud neodstraníme včas odkvetlé květy, začnou se v okolí mateřské rostliny záhy objevovat malé semenáčky.
Srdcovka pochází z východní Asie, rod zahrnuje asi 15 druhů. U nás patřila k tzv. "babičkovským" trvalkám. Nechyběla snad na žádné venkovské zahrádce. Dnes ji vídáme řidčeji a je to určitě škoda. Pomohla by svojí nevšední krásou ozvláštnit záhony po odkvětu jarních druhů a před nástupem letních. Kvete podle začátku jara koncem dubna a v květnu. Používá se soliterně, případně v kompozici s trvalkami s odlišnou dobou květu. Pěstovat můžeme běžnější srdcovku s růžovobílými květy nebo bělokvětý kultivar ´Alba´. Půvabnými společníky srdcovek jsou například kamzičníky, upolíny, škornice, bohyšky, čechravy i kopretiny. Dají se také přirychlovat v květináči a používají se i k řezu.
Srdcovky poskytují včelám pyl i nektar. Nektar je však obtížněji přístupný, proto je navštěvují častěji čmeláci.
Srdcovky obsahují toxické alkaloidy (protopin, sanguinarin aj.). Otrava při náhodném požití se projevuje nevolností a zvracením. U velmi citlivých osob se mohou po styku s rostlinou na pokožce objevit záněty.
