Keře a stromy do zahrady si vybíráme většinou podle jejich vzrůstu a tvaru koruny, podle atraktivnosti plodů a podzimního zbarvení listů. Když však opadavé dřeviny po posledních listopadových větrech odhalí to, co v létě skrývají pod listy, zjistíme, že mnohdy i obyčejná kůra může působit velmi dekorativně.
Cornus alba
Kůra hraje v životě stromu stejnou roli jako otisk prstu v životě člověka. Odborník podle její barvy a strukutry zcela bezpečně pozná, o jaký druh dřeviny se jedná. Přinejmenším u dřevin s nějakým způsobem výraznou kůrou to není těžké ani pro laika - stačí si jen vzpomenout bělostnou barvu březových kmenů nebo na štíhlé jedle se stříbrnou kůrou. Stejně typické jsou hluboce zvrásněné kmeny dubů, habry s hladkou, jakoby naleštěnou kůrou, nebo javor klen, z jehož kmene se odlupují šupinky nejsvrchnější kůry. Povrchová struktura dřevin se samozřejmě neutvoří přes noc. Pokud se při zimní procházce vzrostlou zahradou, parkem či lesem zastavíte u kmene vysokého stromu a dobře si jeho kmen prohlédnete, možná dokážete v jeho struktuře objevit živé legendy z jeho historie.
Nejen pro botaniky
V pořádku, řeknete si, kůra tedy zajímá jen odborníky a pomáhá jim při botanické identifikaci. Když si koupím strom v zahradnictví, vím, jak se jmenuje a nepotřebuji tedy složitě pátrat po jeho jménu podle kůry. Skutečnost je ovšem trochu jiná. Existuje celá řada okrasných keřů, které barvou svého větvoví, od jasně bílé, přes žlutou, zelenou, oranžovou až po černou oživují zahradu v době, kdy se v ní s jinými barvami nesetkáme, tedy v zimě. Kromě toho vytvářejí v zahradě další významný prvek - tvar, hodí se i do sebemenších prostorů, kde mohou plnohodnotně nahradit stromy.
Co to vlastně kůra je? Odborníci přísně rozlišují mezi kůrou a borkou. Zjednodušeně lze říci, že borka je vnější kůra, jakási kůže stromu vytvářená po delší dobu z odumřelých pletiv. S každým novým letokruhem narůstá tloušťka kmene a v neelastické borce se vytvářejí trhliny a praskliny. Tak vzniká ona typická a různorodá struktura na povrchu kmene, závislá nejen na botanické skladbě dřeva, ale i na povětrnostních podmínkách. Povrchové vrstvy mohou praskat, ale mohou se i odlupovat v šupinách, menších plátech, podélných i příčných pásech a podobně.
Protože v přírodě neexistuje krása ani luxus, není ani borka, jak by se mohlo na první pohled zdát, primárně okrasným prvkem. Nevzniká proto, aby se nám dřeviny líbily a abychom si je pro jejich vzhled vybrali do zahrady. Borka je pro stromy životně důležitou součástí. Chrání nitro stromu před škodlivým hmyzem, ale i proti vnějšímu tlaku z okolí. Například ohořelé borovice se zdánlivě zuhelnatělou borkou se po lehčích lesních požárech pozoruhodně rychle regenerují a znovu obrážejí - jen díky tomu, že vnitřní kůra skrytá pod borkou zůstala neporušena. Nešvar vyrývat do měkkých kmenů mladých stromů různá poselství může proto dřevinám uškodit mnohem více než menší požár v dospělosti!
Mluvíme-li tedy o kůře stromů, máme na mysli většinou spíše borku. Jde však jen o botanickou přesnost názvosloví, které ponechme vědcům a botanikům, jinak bychom museli mluvit například o borkování, nikoli kůrování (zakrývání půdy v nově vysazených záhonech drcenou kůrou pro zabránění prorůstání plevelů a udržení vlhkosti půdy). Borka se vůbec stala v posledních letech poměrně cenným materiálem. Zatímco dříve se jako odpadní materiál kompostovala nebo pálila, dnes tvoří důležitou součást substrátů bez příměsi rašeliny a těžko by se bez ní obešli i zahradníci při zakládání zahrad a parků. Bez zajímavosti rozhodně není ani využití borky v minulosti: sloužila jako střešní krytina, dubová kůra byla nepostradatelná při činění kůží. Dodnes cenné jsou korkové duby v jižní Evropě, z nichž se borka loupe po metrových pásech a takto získaný korek se používá k výrobě zátek. Co by pro jiné stromy znamenalo jistou smrt, korkovému dubu vůbec nevadí. Za šest až deset let si vytvoří borku novou.
