"Mezi květinami pro volnou půdu, jež mnoho roků mohou na témž místě setrvati, aniž by jakékoli ochrany proti zimě vyžadovaly, zaujímají jedno z nejpřednějších míst zelinné či čínské pivoňky, jež patří vůbec mezi nejkrásnější květiny zahradní." Tak zahájil svůj článek o pivoňkách časopis Česká flóra v roce 1912. Za bezmála sto let se v přístupu k honosným trvalkám mnoho nezměnilo, snad jen fakt, že jich ze zahrad trochu ubylo. Právem náležely do venkovských zahrad, ale právem je lze také označit tak jako v titulku: nádhernými květy se totiž odvděčí pouze za celoroční, poměrně intenzivní péči.
Pivoňky by neměly chybět v žádné zahradě
Pivoňky (čeleď pryskyřníkovitých, Ranunculaceae) jsou především dlouhodobou investicí do zahrady, nikoli finanční, ale druhovou. Na stejném místě mohou růst řadu desetiletí, ovšem do plné krásy se rozvinou až po třech až čtyřech letech po výsadbě, resp. přesazení. Z hlediska vzrůstu a povahy je dělíme do dvou velkých skupin: na bylinné, které na podzim zatahují, a dřevité - keře.
Na zimu zmizí
Tradiční léčivou rostlinou je pivoňka lékařská (Paeonia officinalis) původem z Evropy, zvláště italských Alp. Její plnokvěté kultivary jsou typickou rostlinou babiččiny zahrádky, naopak zplaněle či divoce rostou v mnoha částech Evropy. Původní, nešlechtěný druh pivoňky lékařské kvete červeně, květy jsou v průměru až 12 cm velké. Kvete v květnu, rozkvétá asi dva týdny před zahradními pivoňkami. Daří se jí na výsluní i na místech se světlým stínem, důležité je teplé, chráněné stanoviště s půdou bohatou na vápník. Typický je dekorativní, dvakrát trojdílný, tuhý, lehce našedlý list.
Ušlechtilé zahradní pivoňky (Paeonia lactiflora), známé také pod názvem čínské pivoňky, vykvétají později a jsou vyšší. Domovem výchozího druhu, který byl základem pro další šlechtění, je Čína. Přestože do Evropy byly první zahradní pivoňky dovezeny až koncem 19. století, získaly velmi rychle na oblibě, o čemž svědčí nejen fakt, že se staly nepostradatelnou součástí klasických francouzských zahrad, ale i poměrně nepřehledné množství kultivarů vyšlechtěných během pouhých sta let. Zahradní pivoňky dorůstají výšky 75 až 100 cm, kvetou od května do července. Dekorativní listy jsou sytě zelené, při rašení s nádechem do červena, na podzim se u některých druhů zbarvují do měděně červené barvy. Rozmanitě barevné květy (od bílé přes růžovou, červenou až po vínovou) mohou být jednoduché, poloplné i plné, vůně je různě intenzivní.
Do určité míry zvláštním druhem bylinných druhů je pivoňka úzkolistá (Paeonia tenuifolia). Dorůstá pouze do výšky asi 50 cm, není tak mohutná a má čárkovitě stříhané listy. Kvete obvykle v květnu až červnu a květy mají temně červenou barvu.
Pěstování a nároky všech bylinných druhů jsou shodné. Zásadně se vysazují velmi mělce, vysazené hlouběji než tři centimetry pod povrchem velmi špatně kvetou. Časté přesazování nesnášejí. Vyžadují výživnou, hluboko zkypřenou půdu obohacenou kompostem, svědčí jim jarní nastýlání, ovšem při vyšší vrstvě mulče hrozí vyhnívání lodyh. Vhodné umístění je na chráněném slunečném místě. Pivoňkám příliš nesvědčí horké ranní slunce a větrné stanoviště, protože při silnějším větru se ničí květenství. Preventivně je třeba vzrostlejší trsy, zvláště pak plnokvěté odrůdy, podpírat či vyvazovat, protože se lodyhy pod tíhou květů po dešti ohýbají. Přihnojovat můžeme na jaře před rašením organickým hnojivem (kostní moučka) nebo plnými hnojivy s nižším obsahem dusíku, v září můžeme přihnojit ještě jednou pro lepší tvorbu kořenových pupenů. Odkvetlá květenství odstříháváme, aby tvorba semen rostlinu nevysilovala, na podzim zaschlé lodyhy odstraníme a za silnějších mrazů trsy zakryjeme chvojím. Bylinné pivoňky se množí dělením a vysazují na podzim, případně koncem léta. Protože oddělky musejí být dostatečně silné, lze z jedné mateřské rostliny získat jen omezené množství dceřinných sazenic.
Podle Dům a zahrada, foto Hana Vymazalová
