Japonské zahrady - jazyk japonských zahrad

Zahrada, ať evropská či japonská, je jako řeč, je to vyjádření záměru či plánu. Zahradník vybere dřeviny a tvary, které se mu líbí, a uspořádá je dle určitých kritérií, která považuje za důležitá, může upřednostnit funkci zahrady nad formou, barvu nad uspořádáním. Tvůrce zahrady je praktický a nejdříve shromáždí dostatečné množství informací před tím, než se o čemkoli rozhodne, např. si zkontroluje pH půdy a půdní podmínky vůbec (a podle toho volí i rostliny), orientaci zahrady, situování zahrady vzhledem k domu, oslunění důležitých míst, teplotní podmínky daného místa, potřeby vlastní rodiny (např. alergie, pes na zahradě apod.), vyčíslí si náklady na pořízení a čas strávený následnou údržbou a zálivkou.

Podle těchto měřítek jsou na tom evropská i japonská zahrada stejně, ale jazyk, jímž obě zahrady hovoří, je odlišný. Tato kniha pojednává o jazyku zahrad v japonském stylu, jehož slovy jsou kameny, voda a rostliny a jehož mluvnicí je systém uspořádání, který nám přináší zprávu — klid a uvolnění v dnešní uspěchané době.

Nejčastěji se vyskytují tyto typy zahrad:

Čajová zahrada, která sloužila především jako kulisa k čajovému obřadu.

Kamenná zahrada, která sloužila k meditaci v její zen-buddhistické podobě, často i vyprávěla příběh např. koloběhu života nebo obsahovala jinou symboliku. V kamenech jsou jakoby skryta prošlá staletí, je v nich obsažen pohyb i směr. Rostliny jsou zde jen doplňující, nikoli hlavní součástí zahradní tvorby.

Zahrada atriová (na malém, většinou uzavřeném nebo částečně uzavřeném prostoru — tsuboniwa) je v Japonsku velice častá, protože pozemky jsou malé a Japonci si umí vytvořit malý svět na malé ploše. Prostor se musí pečlivě naplánovat, používá se jen několik málo rostlin. Vhodným doplňkem je například pítko nebo lampička. Můžeme doplnit i kameny, štěrk apod. Cílem je rovnováha a vzájemný poměr, nikdy ale geometrická vyumělkovanost. Žádoucí je naopak spojitost s vlastním domem. V této zahradě je krásný ten prázdný prostor, to nevyřčené a oku neviditelné. Důraz je kladen spíše na detaily, malé drobnosti v zahradě.

Vodní zahrady s jezírky, s kapry koi a můstky, vodoteče aj. jsou neodmyslitelnou součástí zahradní tvorby v Japonsku. Je možné vytvořit vodní zahradu i bez vody, a to tak, že vodu bude reprezentovat štěrk, kameny, písek. Tato metoda se nazývá kare sansui. Vypadá dobře a je to varianta méně náročná na údržbu, avšak odlesky vodní hladiny, zvuky vody apod. nahradit nemůže.

Japonská zahrada je příroda v mikroskopickém měřítku. Není to jen napodobená příroda, spíše je to symbolika přírody. Zahradník vlastně rozvíjí a spojuje daný model s přihlédnutím na přírodní formy, ty na oplátku kompozici naplní smyslem.

Rovné linie a přesné geometrické tvary jako kruhy nebo čtverce se vyskytují v těchto zahradách sporadicky, jen snad pokud chceme vyjádřit kontrast nebo opisujeme křivku domu (cestička podél domu apod.).

Upřednostňujeme asymetrie a seskupení lichých počtů (např. u kamenů). To zabraňuje tomu, aby byla zahrada vnímána jako dokončená a poukazuje na divokost přírody. Důležitý je kontrast, např. tekoucí voda kontrastuje se stojícími kameny, stromy kontrastují barvou, plody, stálezelené vedle opadavých nebo kvetoucích apod. Často také necháváme v zahradě kousek „ prázdného“ místa, což je důležité pro rovnováhu s plochami pokrytými zelení a také pro rozvíjení naší představivosti. Naopak přeplněná zahrada nebo zahrada plná barev upoutává nechtěnou pozornost jen na určitou část a celek pak působí nesourodě. Cílem zahradníka by měl být dobrý celkový dojem. Když jsou všechny části v rovnováze, dosáhneme klidu a vyrovnání.

Vše nadbytečné je celkovému dojmu na závadu a je rušivé.

Musíme si také říci, že každá zahrada má nespočet variant řešení. Když se jen projdeme po zahradě, napadne nás množství řešení pro ten který kout. Pohledů, ze kterých se budeme na zahradu dívat, je mnoho. Ideální zahradou je asi ta, která je jako rolovací obrazy, kde překvapení přichází s každým otočením — vidíme postupně to, co bylo předtím ukryté. Tato technika se nazývá mie-gakure.

Pouze malé atriové zahrady nabízejí jeden pohled a jedno téma. V Japonsku se říká, že nejhezčí pohled na zahradu je po dešti, kdy kameny zvýrazní svou patinu a prohloubí se nálada pozorovatele.

Faktory, které musíme zohlednit při plánování zahrady jsou:

umístění,
velikost a tvar,
funkce,
styl kompozice,
využití prostoru,
materiály.

Každý z nich je stejně důležitý a o žádném nepřemýšlíme odděleně.
Při navrhování zahrady se snažíme skloubit vzájemné působení každé části — svahů a roviny, barev a tvarů. Toto působení umocníme i hraním si s technikou perspektivy nebo využíváme hry světla a stínu.